Každý z nás má na světě svou nejdražší lásku. Pro někoho je tou osobou maminka či tatínek, pro jiného sourozenec, babička či dědeček. Toto výjimečné pouto se zrodilo mezi babičkou a vnukem, o kterých vypráví tento příběh. Když přišel na svět drobný uzlíček ručiček a nožiček, babička „Nan“, jak jí později sám potomek přezdíval, ho zahrnula ohromným množstvím lásky a péče. Síla spojení, které se mezi těma dvěma vytvořilo, je až nevídaná.
Chlapcova průvodkyně
Babička Nan a její drahý vnuk spolu trávili všechny volné chvíle a viděli se téměř každý den. Když byl chlapec ještě maličký, babička s láskou hleděla do jeho blankytně modrých očí a snesla by mu snad i modré z nebe. Chovala ho, krmila, kolébala, líbala a hýčkala. Když trochu povyrostl, pravidelně u babičky přespával. Vždy mu před spaním četla pohádky a když usnul, přikryla dekou jeho i chlupatého plyšového opičáka.
Postupem času předávala Nan vnukovi své znalosti a učila ho, co to znamená být mužem. Stala se tou nejdůležitější postavou v období jeho dospívání. Chodili spolu pravidelně krmit labutě, vyráželi do města na procházky a sedávali na jejich oblíbené lavičce s šálkem horké čokolády. I když Nan postupně zestárla a chlapec dospěl v muže, na jejich vztahu se nic nezměnilo. Naopak se stal ještě pevnějším a silnějším.
Výjimečné pouto bylo zdokumentováno
Tomuto příběhu se dostalo té pocty, že byl o něm natočen krátký snímek. Když vnuk dospěl, Nan bohužel těžce onemocněla. Oba věděli, že jí už příliš mnoho času nezbývá. O to více se snažili si zbývající společný čas užít a trávit ho smysluplně. Oddanost, s jakou se vnuk o svou drahou Nan staral, byla naprosto odzbrojující a dojemná. Oblékal ji, zavazoval jí tkaničky, krmil, povídal si s ní, a hlavně byl nablízku, když to nejvíce potřebovala. Snímek končí záběry spojených rukou umírající ženy a plakajícího vnuka, který sleduje, jak jeho spřízněná duše odchází za duhový most.
