Anička Slováčková se v poslední době otevřeně podělila o svém boji s rakovinou, který ji provází již několik let. Její příběh, plný emocí a odvahy, ukazuje, jak se vyrovnává se závažným onemocněním a jaké myšlenky jí prolétají hlavou. V podcastu Bellis Pink Talks se Anička podělila o své pocity, myšlenky a obavy, které ji provázejí v těžkých chvílích.
Boj s rakovinou
Anička se poprvé setkala s diagnózou rakoviny před pěti lety, kdy si nahmatala bulku v prsu. Po úspěšné léčbě se zdálo, že je vše za ní, avšak nemoc se vrátila a tentokrát zasáhla i její plíce. Její příběh se stal příkladem toho, jak nevyzpytatelné se může stát lidské zdraví.
Otevřenost a sdílení
V podcastu Anička promluvila o svých pocitech a emocích, které ji provázejí. „Byla jsem uzlíček nervů. Velmi přecitlivělá, což ale nevnímám negativně, ale byla jsem typ člověka, který se rozklepal, když na něho někdo zatroubil na červené. Od patnácti let jsem chodila na terapie a už v mládí jsem začala koketovat s antidepresivy. Měla jsem období, kdy jsem nejedla, pak se zas přejídala. A u nás doma to také nebylo růžové,“ přiznává. Její otevřenost ohledně psychického zdraví je důležitá, protože pomáhá destigmatizovat tato témata a ukazuje, že je v pořádku mluvit o svých obavách.
Strach ze smrti
Za jeden z největších strachů, které Anička sdílí, považuje obavu z toho, co se stane, pokud se o sebe nezvládne postarat. „Před pár dny jsem napsala svým dvěma nejlepším kamarádkám, že se bojím, že zemřu. Začínám se toho fakt bát, a ne toho, co bude po té smrti. Já jsem s tou smrtí víceméně smířená, ale hrozně se bojím toho předtím, že nebudu schopná se o sebe postarat a budu odkázána na pomoc druhých,“ řekla otevřeně. Přiznává, že smíření se se smrtí není snadné, ale i tak se snaží žít naplno. „Kéž bych tu byla dalších padesát let. Pokud tu ale budu další rok a půl, který prožiji více než celých 29 let dosavadního života, tak za to budu velmi vděčná,“ dodala Anička.
Zobrazit příspěvek na InstagramuReklama
Podpora od blízkých
Rodina a přátelé hrají klíčovou roli v Aniččině životě. Uvedla, že bez jejich pomoci by se jí bojovalo mnohem hůře. Její matka a otec, Felix Slováček a Dagmar Patrasová, jí poskytují emocionální oporu, kterou potřebuje. Anička ví, že musí mít kolem sebe lidi, na které se může spolehnout. Tato podpora jí dává sílu pokračovat v léčbě a bojovat za svůj život.
Naděje na uzdravení
Navzdory těžkostem a obavám Anička neztrácí víru v uzdravení. Anička věří, že každý den je novou příležitostí k tomu, aby se její stav zlepšil. I když se jí rakovina vrátila, snaží se žít naplno a užívat si každý okamžik. Její příběh je důkazem toho, že i v nejtěžších chvílích lze nalézt naději a sílu.
Zdroj: eXtra.cz
