Leoš Mareš patří dlouhé roky mezi nejvýraznější tváře českého šoubyznysu. Navenek působí jako muž, kterému vyšlo téměř všechno, na co sáhl. Jenže nový dokument ukazuje i jeho mnohem zranitelnější stránku. Moderátor v něm mluví o pochybnostech, začátcích v Berouně, touze po uznání i o tom, že za sebevědomou fasádou se může skrývat nejistota, kterou by u něj čekal jen málokdo.

Úspěch bez klidu

Leoš Mareš se blíží k padesátým narozeninám a při té příležitosti vznikl třídílný dokument, který se vrací k jeho životu i kariéře. Diváci v něm neuvidí jen hvězdu velkých pódií, rádií a televizních obrazovek, ale také člověka, který si dokáže přiznat slabiny. Přestože jeho profesní cesta vypadá jako splněný sen, on sám naznačuje, že úspěch automaticky nepřináší vnitřní jistotu. Právě naopak, čím výš se člověk dostane, tím silněji může cítit obavu, že jednou někdo zpochybní všechno, co vybudoval.

Strach za leskem

Moderátor v dokumentu neuhýbá před otázkami, které se dotýkají jeho sebevědomí. Otevřeně přiznává, že ho ani po dlouhých letech na vrcholu neopustil nepříjemný pocit nejistoty. Sám o sobě říká: „Cítím se jako buran. Jsem buran, který si hraje na to, že není. Mám takové fáze. Někdy jsem namyšlenej a někdy si uvědomuju tu realitu. Jasně, jsem tady. Tryskáč Global 6000 XRS. Na Beroun dobrý, ne? Pořád se ale bojím, že někdo odhalí, že vlastně nic neumím.“ Tato slova působí o to silněji, že je říká muž, kterého veřejnost dlouhodobě vnímá jako symbol úspěchu.

Berounský začátek

Mareš se ve vzpomínkách vrací také do rodného Berouna, kde se formovala jeho povaha i touha být vidět. Nepopisuje se jako klidný a nenápadný chlapec, ale spíše jako někdo, kdo rád bavil okolí a chtěl si získat pozornost. Sám k tomu dodává: „Byl jsem takovej ten klasickej třídní šašek. Tajtrlík je to slovo, přesně to jsem byl.“ Právě tahle energie ho později možná dovedla před mikrofon a na pódia. Už tehdy v něm zřejmě rostla potřeba zaujmout, pobavit a získat reakci lidí kolem sebe.

Dívky a první motivace

V mládí však Leoš podle svých slov dlouho nezažíval takový úspěch u dívek, jaký by si přál. Rady proto hledal u spolužáků a snažil se přijít na to, jak na sebe upozornit. Zlom přišel až ve chvíli, kdy se dostal k práci dýdžeje na místní diskotéce. Najednou se na něj okolí dívalo jinak a on poznal sílu role, která mu dala sebevědomí. S úsměvem k tomu říká: „Ta přirozená motivace dělat dýdžeje je ta nejpříjemnější. A to, aby vás chtěly všechny holky. I ty úplně nejkrásnější.“ Pro mladého kluka to byl moment, který mu ukázal, jak moc dokáže změnit pozornost publika.

Diskotéková taktika

Mareš v dokumentu otevřeně popisuje i atmosféru víkendových diskoték, kde si začal užívat pozornost dívek. S nadsázkou vzpomíná, jak si uměl vytvořit čas pro sebe. „Vždycky jsem o víkendu na diskotéce pustil nejdelší písničku, co mám, což byl buď November Rain od Guns´n´Roses, nebo Stairway to Heaven od Led Zeppelin. Měl jsem přesně devět minut. Co potřebujete? Je vám osmnáct, stačí malej kout, šmajchlkabinet.“ popsal moderátor. Tahle vzpomínka ukazuje jeho mladistvou drzost, humor i schopnost udělat z obyčejné historky scénu, která diváka okamžitě vtáhne.

Touha po uznání

Za všemi těmito vzpomínkami se ale skrývá i silná touha po uznání. Mareš nikdy nepůsobil jako člověk, který by se bál velkých gest, luxusu nebo pozornosti. Jenže dokument naznačuje, že potřeba být obdivovaný může vyrůstat i z nejistoty. Úspěch u dívek, popularita na diskotékách, pozdější sláva v rádiu i obrovská fanouškovská základna tvoří jednu dlouhou cestu za potvrzením vlastní hodnoty. A právě proto jeho přiznání o strachu, že nic neumí, vyznívá tak překvapivě a lidsky.

Mareš bez pozlátka

Veřejnost zná Leoše Mareše jako showmana, který dokáže zaplnit haly, bavit tisíce lidí a působit naprosto jistě. Nový dokument však ukazuje, že za úspěchem se neskrývá jen sebevědomí, ale také pochybnosti, výčitky a návraty k minulosti. Moderátor si umí udělat legraci ze sebe, ale zároveň se nebojí říct věci, které ho staví do křehčí pozice. Právě tato kombinace může diváky překvapit nejvíc, protože najednou nevidí jen hvězdu, ale i muže, který stále hledá vlastní jistotu.

Padesátka jako zrcadlo

Blížící se padesáté narozeniny pro Mareše nepůsobí jen jako důvod k oslavě, ale také jako okamžik bilancování. Dokument mu dává prostor ohlédnout se za tím, odkud přišel, co dokázal a jaké pocity si nese dál. Jeho kariéra může zvenčí vypadat dokonale, ale on sám připomíná, že vnitřní svět úspěšného člověka bývá složitější. Možná právě proto jeho otevřenost tolik rezonuje. Leoš Mareš totiž tentokrát neprodává jen show, ale ukazuje i pochybnosti, které se obvykle skrývají za zavřenými dveřmi.

Zdroj: Zena.aktualne.cz