Josef Klíma prožil roky plné zločinu, napětí i tvrdých lidských osudů, teď ale promluvil o mnohem osobnější bitvě. Známý novinář a spisovatel se vrátil k léčbě rakoviny, k okamžikům strachu i k tomu, jak dnes pohlíží na smrt, bolest a vlastní budoucnost. Jeho otevřená zpověď ukazuje člověka, který už nechce nic předstírat a mluví naprosto bez příkras.

Klíma bez iluzí

Josef Klíma se celý život pohyboval mezi těmi nejtvrdšími příběhy, jenže tentokrát se středem vyprávění stal on sám. Když se začalo mluvit o jeho autobiografii, původně chtěl mít vše pevně ve svých rukou a sepsat ji vlastními slovy. Do cesty se mu ale postavila vážná diagnóza, která všechno změnila. Do života mu vstoupila rakovina a najednou už neřešil jen termíny, vzpomínky a podobu knihy, ale hlavně to, co s ním bude dál. Právě v té chvíli přijal pomoc kolegyně Karolíny Liškové, která nakonec knihu dokončila na základě jeho materiálů, dokumentů i vyprávění.

Nemoc přišla nečekaně

Začátek přitom působil nenápadně. Všechno odstartoval výrůstek na noze, který se později ukázal jako melanom. Klíma otevřeně popsal, jak mu lékaři oznámili rakovinu kůže a jak mu hlavou okamžitě proběhly ty nejčernější scénáře. Právě tehdy zazněla i jeho silná slova: „Oznámili mi, že mám rakovinu kůže a já jsem si říkal: Co se mnou bude? Budu ležet v nemocnici, bude mi blbě, možná umřu a tu knížku nenapíšu. Ale i kdybych ležel na smrtelné posteli, tak diktovat své paměti mohu vždycky, takže jsem na to přistoupil a Karolína sehnala strašně poctivě všechny moje staré dokumenty a tu knížku napsala,“ řekl. I z těchto vět je cítit, že ani v těžké chvíli neztratil potřebu tvořit a zanechat po sobě stopu.

Další rána přišla vzápětí

Po operaci, která dopadla dobře, ještě zdaleka neměl vyhráno. Lékaři totiž objevili další problém, tentokrát na nose. Šlo o bazaliom, tedy také zhoubný nádor, i když s mírnější prognózou než melanom. Přesto šlo o další tvrdý zásah, protože tentokrát už nemoc zasáhla i viditelné místo na těle a Klíma musel podstoupit plastiku. Sám situaci popsal bez zbytečné dramatizace, ale právě v tom jeho slova působí ještě silněji. Najednou nešlo o jednu uzavřenou epizodu, nýbrž o nepříjemné připomenutí, že zdraví se může zlomit znovu a znovu ve chvíli, kdy to člověk nejméně čeká.

Smrt jako téma bez obalu

Po léčbě dnes chodí pravidelně na kontroly a výsledky podle něj vypadají dobře. Nemoc je momentálně v remisi, přesto už přemýšlí jinak než dřív. Přiznal, že budoucnost už neplánuje s takovou samozřejmostí jako kdysi a že si mnohem ostřeji uvědomuje vlastní konečnost. Jeho vyjádření působí až mrazivě: „Už neplánuji. Zubatá si mě už ocejchovala, už mě má ve výběhu. Ještě mě nechává chvilku běhat, ale už jsem mezi těmi vybranými a nevíš, kdy na tebe přijde řada. Ale teď je nemoc v remisi,“ svěřil se. Tohle není laciné gesto ani pokus o silný výrok. Spíš syrové smíření člověka, který se na vlastní kůži dotkl hranice, o níž většina lidí raději mlčí.

Víra místo paniky

Zajímavé je, že ze smrti samotné strach nemá. Mnohem víc ho děsí proces umírání, bolest a také to, co všechno musí prožívat nejbližší lidé kolem. Na celé věci je znát, že si své postoje v sobě srovnal už dávno a nemoc je jen ještě víc zostřila. „Věřím, že duše se neztrácí, je nesmrtelná. Já se nebojím smrti. Bojím se umírání, protože to může bolet a je to i pro pozůstalé strašně náročné. Smrt už je vysvobození,“ uvedl. Právě tato slova ukazují Klímu v úplně jiném světle, než v jakém ho veřejnost zná z televizních kauz a tvrdých reportáží. Najednou nepůsobí jako lovec zločinů, ale jako muž, který hledá klid a přijetí.

Infarkt a vnitřní zlom

Nebyla to přitom první chvíle, kdy se musel zastavit a přehodnotit svůj život. Už v roce 2009 prodělal infarkt přímo v televizní střižně a tehdy vážně přemýšlel, že s televizní prací skončí. Důvodem nebyla únava v obyčejném smyslu, ale hluboké znechucení z prostředí, kterému se dlouhé roky věnoval. „Tělo se začalo bouřit. Já jsem nikdy nebyl vyhořelý, jak bývají ti manažeři. Já jsem se v té době cítil zahnojený. Že se celá léta brodím v hnoji, natáčím věci, kde jeden mafián okrádá druhého mafiána nebo je se třetím mafiánem proti němu. Nikdo nebyl čistý a už se mi to zhnusilo. Navíc cokoli jsme odhalili, tak se nic nestalo. Oni byli proti tomu imunní,“ popsal. Jeho slova přesně vystihují, jak těžké je dlouhodobě žít mezi temnými kauzami a nezaplatit za to vlastní psychikou.

Návrat k obyčejným lidem

Nakonec ale úplně neodešel. Zlom přišel ve chvíli, kdy si uvědomil, že kromě velkých mafiánských her existují i příběhy obyčejných lidí, kterým nikdo nepomáhá. Právě tam znovu našel smysl své práce. Přestal se soustředit jen na velké ryby a začal víc řešit osudy těch, které někdo připravil o firmu, peníze, rodinu nebo důstojnost. V takových případech znovu cítil, že jeho práce může mít skutečný dopad. Nešlo už jen o odhalování velkých jmen, ale o zastání pro ty, kteří sami neměli sílu ani prostor se bránit. I tím se vysvětluje, proč si Klíma dokázal udržet vnitřní motor i po letech v tvrdém prostředí.

Když šlo opravdu o život

Jeho práce navíc nebyla nebezpečná jen obrazně. V jedné době musel mít dokonce i s rodinou ochranku, protože se dostal příliš blízko lidem, za nimiž podle jeho slov zůstávali mrtví za podivných okolností. Šlo o prostředí, kde se kolem majetku, peněz a vlivu pohybovaly i velmi temné příběhy. Když přišlo varování z podsvětí, televize mu zaplatila dva bodyguardy. Paradoxní ale je, že ani ochranka mu klid nepřinesla. Jak sám naznačil, člověk se kvůli ní necítí bezpečněji, spíš si každý den ještě silněji uvědomuje, že nebezpečí existuje. A možná právě proto dnes mluví o životě, smrti i čase tak otevřeně. Po tom všem už totiž ví, jak křehké může být úplně všechno.

Zdroj: iDNES.cz