Babišova vláda připravuje mimořádnou sektorovou daň pro rafinérie Orlen Unipetrol v Kralupech nad Vltavou a Litvínově. Čistě náhodou jde o firmu, s níž premiér svádí souboje plné miliardových sporů, korupčních stínů a dávno neskrývané hořkosti. Zákon prošel druhým čtením v Poslanecké sněmovně a finální hlasování se blíží.
Co přesně vláda navrhuje
Ministryně financí Alena Schillerová stojí za návrhem, který by Orlen Unipetrol postihl dvouletou mimořádnou daní z takzvaných nadměrných marží — tedy z rozdílu oproti maržím roku 2025. Důvodem má být napjatá situace na světovém trhu s ropou po americké vojenské akci v Íránu. Letos by daň měla do státní kasy přinést 5,5 miliardy korun, přičemž výše platby splatné v roce 2027 se ještě může upřesnit podle aktuálního dění na trzích.
Vedení Orlenu reagovalo varováním: firma skončila v roce 2025 ve ztrátě 47 miliard korun. Nečekaná daňová zátěž se podle polského managementu projeví sníženými investicemi, což může ohrozit energetickou bezpečnost Česka. A nelze přehlédnout ani diplomatický rozměr — Orlen je polský státní podnik a tato daň česko-polské vztahy jistě nezlepší.
Proč to od ANO nikdo nečekal
Mimořádné zdanění firem s nadstandardními zisky není vynález Babišovy garnitury. Za vlády Petra Fialy platila podobná windfall tax, proti níž tehdy tehdejší ministr průmyslu Karel Havlíček vehementně vystupoval a označoval ji za „neuvěřitelně naivní levičácký počin“. Zároveň sliboval, že ANO nic takového nikdy nezavede. Dnes Schillerová tentýž mechanismus oživuje, jen s jiným razítkem.
Návrh přitom čelí věcným výhradám. Kritici poukazují na zpětnou účinnost zákona, která může být v rozporu s Ústavou, a na to, že míří prakticky jen na jedinou tuzemskou firmu — čímž domácí hráč oproti zahraniční konkurenci znevýhodňuje.
Babiš a Unipetrol: dvacet let nevyřízených účtů
Aby byl obrázek úplný, je třeba připomenout, jak premiér s Unipetrolem navázal svůj zvláštní vztah. První privatizace se konala za vlády Miloše Zemana v roce 2001. Babiš si tři roky předem zajistil prostřednictvím vládních konexí dosazení vlastních manažerů do tehdy ziskového státního podniku a tendru nakonec s Agrofertem vyhrál — přestože podle privatizační komise jeho nabídka nebyla nejvýhodnější. Zemanova vláda doporučení komise ignorovala.
Vítězství ale netrvalo ani rok. Babiš od smlouvy odstoupil, akcie Unipetrolu prudce padly a premiér tehdy vysvětloval, že za vše může špatně napsaná smlouva — ta samá, pod níž byl jeho podpis. Miloš Zeman ho veřejně označil za nedůvěryhodného podrazáka.
Druhý pokus přes polská záda
Druhé kolo přišlo za vlády Vladimíra Špidly a dokončeno bylo za Stanislava Grosse v roce 2005. Tentokrát Babiš vystupoval nikoli jako přímý uchazeč, ale jako lobbista polského koncernu PKN Orlen. Vedení Orlenu se s ním dohodlo ještě před vypsáním tendru: výměnou za zpřístupnění interních informací a kontaktů na vládní představitele měl Agrofert získat klíčové části Unipetrolu — Chemopetrol, Kaučuk, Paramo, Agrobohemii a Aliachem — hluboko pod tržní cenou.
Vláda tehdy ze tří nejvyšších nabídek vyřadila dvě, čímž výrazně oklestila konkurenci. Později vyšlo najevo, že Unipetrol mohl být prodán až o čtyřicet procent dráže. Aféra přerostla v obrovský skandál a krakovská prokuratura zahájila vyšetřování v rámci kauzy Orlengate. Bývalý člen vedení PKN Orlen Krzysztof Kluzek při výslechu uvedl, že konkurenční nabídky v tendru znali dopředu a že tyto informace dodal Babiš.
Polský soud nakonec korupci Babišovi neprokázal. Sám průběh přesto v roce 2009 popsal takto: „Přemluvil jsem zástupce PKN Orlen, aby se privatizace zúčastnili. Beze mě by nikdy neuspěli. Podepsali řádnou smlouvu, kterou však nesplnili.“
Miliardová pokuta a trvalá hořkost
Nové vedení Orlenu, které nastoupilo po výměně polské vlády, nevýhodné smlouvy s Agrofertem vypovědělo a zvolilo cestu arbitráží. Babiš původně požadoval odškodné 20 miliard korun. Nakonec obdržel smluvní pokutu 2,4 miliardy.
Že mu tento výsledek leží v žaludku dodnes, dal jasně najevo po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. „Nemůžete nic ovlivnit! O tom, co se bude prodávat na čerpacích Benziny, kterou vlastní Poláci, rozhodne někdo úplně jiný. Tohle dědictví je pro nás absolutní katastrofa,“ rozčiloval se tehdy veřejně a jmenoval přímo polské politiky Morawieckého a Kaczyńského jako ty, kdo o českých čerpacích stanicích rozhodují.
Rafinérie jsou jen začátek
Babiš sám přiznal, že windfall tax pro Orlen Unipetrol je teprve předkrm. Se Schillerovou pracují na sektorových daních pro banky, energetiku, obranný průmysl, případně obchodní řetězce, mobilní operátory nebo pojišťovny. Jde o obory, v nichž rodina Babišova Agrofertu nepodniká — což komentátoři a opoziční politici nezapomínají zdůrazňovat.
Do listopadu se spekulovalo, že by pozměňovací návrhy mohly rozšíření daně na další sektory zařadit na listopadovou sněmovní schůzi tak, aby platily od ledna 2027. Zatím se to nestalo — ve vládní koalici panují neshody, které se po volebním neúspěchu části partnerů ANO vyostřují. Babiš a Schillerová ale dávají najevo, že záměr je vážný a kdykoli se může vrátit na stůl.
Otázka, která visí ve vzduchu
Celý případ uzavírá jedna otázka, na niž není snadná odpověď: zavedl by Andrej Babiš mimořádnou daň na rafinérie Unipetrolu, kdyby je vlastnil Agrofert a ne polský Orlen? Odpověď si každý čtenář může domyslet sám.
Zdroj: reflex.cz
