Mary je 98letá žena, která žije sama. Je velmi osamělá, její jedinou útěchou je autobus, který ji každý den odváží do centra pro seniory. Centrum se snaží zajistit, aby se senioři alespoň na chvíli mohli bavit a zbavili se nesnesitelného pocitu osamění. Zaměstnanci v centru říkají, že když se senioři druhý den už nevrátí, doufají, že jejich poslední den byl plný radosti.
Filmování pokračovalo u Mary doma
Jeden den v centru natáčela i televize. Pracovníci si všimli smutnu v Maryiných očích, když nadešel čas odjezdu. Filmový štáb se tedy rozhodl pokračovat ve své práci a doprovodit Mary domů, aby zjistil, co dělá, když je tak sama. Mary říká, že už toho moc dělat nemůže – špatně vidí, zhoršil se jí sluch a ani vnoučata ji moc často nenavštěvují.
Centrum pro seniory je tak jediným světlým bodem v jejím ponurém životě. Je to důvod, proč se těší na další den. Problém je, že centrum funguje jen ve všední dny, takže o víkendech bývá Mary zavřená sama doma. Nakonec filmovému štábu prozradila, co většinu těchto nekonečně dlouhých dní dělá, a pracovníkům tím vehnala slzy do očí.
Dělá to, aby se nezbláznila
Mary se svěřila, že dostává spoustu brožur a časopisů. Každý den pak sedí a trhá stránky jednu po druhé. Pak tyto stránky nastříhá na malé kousíčky, ty vhodí do velkého pytle, a nakonec vyhodí venku do popelnice. Dělá to jen proto, aby se úplně nezbláznila. Když to zjistí zaměstnanci centra pro seniory, rozbrečí se.
Jedna zaměstnankyně, která přijela Mary navštívit, říká, že nikdy příliš nepřemýšlela o tom, co její klienti dělají, když je autobus odveze domů. Mary si nikdy nestěžovala, vždy byla velmi přátelská a tvářila se, že je vše v pořádku. Proto se rozhodla s Mary strávit nějakou dobu u ní doma, což Mary velice psychicky pomohlo. Nyní ví, že stále existují lidé, kteří ji mají rádi a kteří ji respektují. Tento příběh nám připomíná, že bychom neměli zapomínat na své prarodiče jen proto, že jsou staří.
