Psi obecně patří mezi nejoblíbenější domácí mazlíčky. Statistiky udávají, že přibližně ve 4,5 milionech českých domácností žije přes 2 miliony těchto čtyřnohých mazlíčků. V přepočtu na jednoho obyvatele je to suverénně nejvíce v celé Evropě. Naši domácnost s námi psi obvykle sdílejí několik let, a tak nás jejich úmrtí velmi zasáhne. O jedné takové ztrátě je i následující příběh. Jeho autorem je Ernest Montague, jehož se silně dotkl odchod jeho milovaného pitbula jménem Bolo. Ano, záměrně jsme použili slovo odchod, nikoli smrt. Podle Ernesta totiž psi neumírají.

Jak je to možné? Možná se vám tento názor zdá poněkud zvláštní, ale Ernest se ho pokouší co nejlépe vysvětlit a vysvětluje ho právě na příběhu svého pejska. Ten do posledního okamžiku miloval procházky. Ke konci života to pro něj ale bylo velmi náročné a musel se každých několik metrů zastavit, přesto chtěl vždycky jít. A to je právě jedna z věcí, která je podle Ernesta Montagua důkazem, že psi neumírají. Ano, cítí se unavení, mají často bolesti, ale pokaždé chtějí jít ven na procházku. Je to často to jediné, po čem touží. Kdyby ale věděli, že umírají, nešli by, proč, když by věděli, že je to naposled, nedokázali by se z procházky radovat.

Různé vnímání času

Další problém, na který majitel Bola upozorňuje, je různé chápání času u psů a lidí. Zatímco hodina času strávená s naším mazlíčkem na procházce v přírodě, je pro nás prostě jen hodina, pes ji vnímá naprosto odlišně. Pro něj je ona hodina celým den plným dobrodružství, které jsme mu prostřednictvím procházky umožnili zažít. Proto je každý pejsek na procházce tak šťastný. Zároveň je ale pro něj mnohem delší a smutnější i čas mezi dvěma procházkami. Zatímco pro nás je to pár hodin, které musíme strávit v práci, ve škole nebo nočním spánkem, on to vnímá jako několik nekonečně dlouhých dní či týdnů.

Čtěte také: Najdete je na zahrádce, stejně jako je můžete koupit ve většině obchodů. Většina lidí je má za pochoutku, na kterou se velmi těší. Připravte si chutné a zdravé nové brambory na mnoho způsobů. Jaké jsou nej?

Svého psa máme navždy v našem srdci

Ernest nám radí, abychom si uvědomili, že pokud si myslíme, že náš pes zemřel, není to pravda. On jen usnul v našem srdci. Náš mozek je ale zaměstnán mnoha krásnými a nezapomenutelnými vzpomínkami, které máme s naším pejskem spojené, to proto v prvních dnech tak často brečíme. Náš čtyřnohý miláček je ale v tu chvíli už šťastný a spokojený v našem srdci, kde vrtí ocáskem a děkuje nám za tak skvělé místo.

I po několika letech náš pes v našem srdci stále je, jen starší, a tak déle spí, a my tak se můžeme soustředit na náš vlastní život, už nám není tak smutno. Pak se ale znenadání probudí a my ho zase vidíme spokojeného pobíhat před námi a těšícího se na společnou procházku. Ernest tedy radí všem, aby měli svého milovaného pejska stále ve svém srdci, neboť tak náš miláček nikdy nezemře, naopak bude stále s námi.