Jakub Špalek prožívá období, které by zlomilo i mnohem silnější povahy. Zatímco veřejnost stále vstřebává smrt Jana Potměšila, na povrch vyplouvá i další bolestný příběh z jeho blízkého okolí. Herec a režisér, který s Potměšilem dlouhá léta tvořil nerozlučnou dvojici, teď otevřeně mluví o rakovině, metastázách i o tom, jaké to je stát na jevišti ve chvíli, kdy tělo ničí nesnesitelné bolesti.

Blízké pouto

Jakub Špalek a Jan Potměšil nepojilo jen obyčejné kolegialní porozumění. Mezi oběma muži vzniklo silné přátelství, které se opíralo o vzájemný respekt, důvěru i společnou práci. Špalek patřil k těm, kteří Potměšila po tragické nehodě neodsunuli stranou, ale naopak mu dali prostor dál tvořit a být součástí divadla naplno. Právě tím ukázal, že pro něj nejsou rozhodující překážky, ale člověk samotný. Jejich vztah tak stál na pevných základech a roky působil jako důkaz, že opravdové přátelství obstojí i ve chvílích, kdy život rozdává ty nejtvrdší rány.

Divadlo bez bariér

Špalek kvůli Potměšilovi neváhal upravit celé divadelní zázemí tak, aby se v něm herec na vozíku mohl pohybovat co nejsvobodněji. Nestačilo jen technicky upravit prostory, mnohem větší výzvou bylo naučit se s novou situací pracovat přímo na jevišti. Sám na to kdysi vzpomínal slovy: „Daleko těžší pro nás bylo, že jsme neměli zkušenost s tím, jak se s invalidním vozíkem chovat na jevišti. Dnes už to víme,“ a právě tahle věta ukazuje, jak silně mu na společné práci záleželo. Nešlo o lítost ani o gesto pro veřejnost, ale o skutečnou snahu hledat cestu, jak navzdory osudu dál tvořit velké věci.

Tiché vzdalování

Jenže i pevná vazba dostala v posledních letech bolestivou trhlinu. Zdravotní komplikace Jana Potměšila začaly jejich kontakt postupně oslabovat a z někdejší těsné blízkosti se stávalo spíš opatrné vzdalování. Špalek přiznal, že poslední tři roky svého přítele vídal jen výjimečně a měl pocit, že se záměrně stahuje do ústraní. O to silněji zní jeho slova: „On v okamžiku, kdy nebyl schopen vidět dopředu a nebyl schopen sám sobě i nám dát odpověď na otázku ,Kdy se vrátíš?‘, s námi zbytečně rychle a rázně přestal komunikovat. Měl na to ale právo. My jsme ho poslední tři roky viděli velmi zřídka a myslím, že se nám vyhýbal právě proto…“ V této větě je slyšet smutek, pochopení i bezmoc zároveň.

Šokující diagnóza

Jako by nestačila bolest ze slábnoucího kontaktu s blízkým člověkem, přišla zhruba před rokem další tvrdá rána. Lékaři Jakubu Špalkovi objevili rakovinu pod ledvinou a nemoc už v té době zasáhla i další části těla. První výhledy nevypadaly vůbec dobře a naděje se zdála velmi křehká. Po několikaměsíční chemoterapii se ale jeho stav na čas zlepšil a zdálo se, že se karta alespoň trochu obrací. Sám to popsal s až nečekanou energií, když řekl: „Kulminovalo to v prosinci, kdy si moje manželka a moje maminka myslely, že beru nějaké povzbuzovací drogy. Všechny jsem otravoval svou energií,“ čímž naznačil, že i v těžkém období se dokázal opřít o humor a chuť žít.

Krutý obrat

Po Novém roce ale přišel zlom, který všechno znovu převrátil. Bolesti zad, které už dřív naznačovaly, že není něco v pořádku, se vrátily v plné síle a postupně vyšlo najevo, že metastáze jsou rozeseté prakticky po celém těle. Špalek bez obalu popsal, že nemoc zasáhla záda, pánev, kyčle, ramena, loket i hrudník. Najednou už nešlo jen o vážnou diagnózu, ale o každodenní realitu, která dokáže člověku sebrat klid, spánek i pocit jistoty. To, co zpočátku mohlo působit jako těžká, ale zvládnutelná zkouška, se během krátké doby změnilo v brutální boj s fyzickým utrpením, před kterým není kam utéct.

Bolest a morfium

Nejdrsnější část svého příběhu popsal Špalek ve chvíli, kdy mluvil o bolesti a léčbě. Otevřeně přiznal: „Bolesti mám opravdu obrovské. Podle toho, kde si metastáze vzpomenou, mě pak bolí tu hrudník, tu pánev. Nasadili mi morfinové náplasti. Pod morfiem jsem trošku jak permanentně zhulený, a to se opravdu blbě hraje. Teď mám v jedné hře hlavní roli a přes sedmdesát minut jsem na jevišti sám. A pod morfinem.“ Tato výpověď mrazí právě tím, jak je syrová a bez příkras. Nejde o žádné vzletné fráze, ale o přímý obraz muže, který každý den svádí souboj s vlastním tělem a přesto se snaží fungovat dál.

Nezlomný profesionál

Přestože by mnozí v takové chvíli všechno vzdali, Špalek dál pracuje a hledá způsob, jak se s novou realitou naučit žít. Právě v tom se ukazuje jeho obrovská profesionalita i vnitřní síla. Hraní pod vlivem morfia si žádá nejen soustředění, ale i mimořádnou psychickou odolnost, protože každé představení může být bojem o udržení koncentrace i fyzických sil. On sám dává najevo, že nechce, aby nemoc převzala vládu nad celým jeho životem. I v okamžiku, kdy se situace jeví jako mimořádně těžká, se snaží nevzdat práce, která ho celý život formovala a držela nad vodou.

Rodina jako kotva

Ještě silnější než jeho profesní nasazení působí způsob, jakým mluví o své psychice. Přiznal totiž, že ho samotného překvapuje, jak pevně se drží. Místo zoufalství a otázek, proč právě on, nachází oporu v rodině i v běžném každodenním rytmu. Výmluvně to shrnul slovy: „Vůbec mi to není jasné. Měl bych plakat a říkat, proč právě já. A nic. Jsem prostě s rodinou, máme dvanáctiletého kluka, což vás úplně nepustí. A hodně zkouším v divadle, což mě také drží.“ Tohle není jen popis těžké životní etapy. Je to výpověď člověka, který i v okamžiku největší slabosti nachází důvod vstát a jít dál.

Zdroj: Blesk.cz