Podle průzkumu, pokud často zvyšujete hlas na Vaše dítě, bude následně agresivní, stažené a nejisté. A ani pro rodiče to není moc dobré, neboť to akorát stupňuje stres, což zhoršuje celkové vztahy v rodině. Předvídatelně, v určitém okamžiku svého života, si každý dospělý pokládá otázku: „Je možné komunikovat se svým dítětem za stejných podmínek bez jakéhokoli řevu a hněvu?“

Opět jsem se bičovala za večerní hádku, kterou jsem měla se čtyřletým synem Michalem, když jsem si uvědomila, že jsem neměla v plánu na něj zvýšit hlas. Je to chytrý, nezávislý chlapec a jsem si jistá, že s ním mohu komunikovat způsobem, který nepovede k žádným sporům, či urážkám.

Čtěte také: 7 znamení, že z Vás vyzařuje atraktivita, i když si myslíte, že atraktivní nejste!

Takže vyzbrojena radami psychologů jsem se pevně rozhodla kontrolovat svůj temperament a sepsat všechno, co se stalo během o něch dvou týdnů. A naštěstí pro Vás se s Vámi podělím o to, co se stalo a čím jsem si oba museli projít.

Vzala jsem tuto záležitost vážně a začala hledat rady od odborníků.

Existuje hodně rad o rodičovství a zvládání hněvu, takže jsem se okamžitě rozhodla odmítnout ty banální, které říkají věci jako „Pusťte svůj hněv“, nebo „Představte si, že jste v pozici dítěte.“ Snažila jsem se vybrat pouze ty, které by mohly být okamžitě použity v praxi.

Nakonec jsem se rozhodla řídit následujícími doporučeními!

• Nechte své dítě, aby posoudilo Váš pokrok tím, že Vám bude dávat samolepky na „odměňovací“ kartičku, aby samo dokázalo vnímat a ocenit, zda jste se k němu chovali s respektem.
• Vytvořte si graf hněvu, kde si zapisujte čas, po který křičíte na své dítě, stejně jako důvody, proč ztrácíte kontrolu nad svým hněvem.
• Pokud opravdu chcete křičet, šeptejte místo toho.
• Pokud máte pocit, že se chystáte křičet, počkejte 10 sekund, než začnete znovu mluvit.
• Dávejte pozor na signály svého vzteku, jako jsou sevřené pěsti, skřípání zubů a horké záblesky. Jakmile si jich budete vědomi, vždy vyčkejte, než se budete cítit normálně.
• Místo toho, abyste křičeli, zkuste tleskat rukama. Zní to divně, ale jde o jednoduchou a efektivní metodu.
• Připomínejte si v rámci prvních dnů pravidlo nekřičet tím, že si na zadní straně své ruky nakreslíte přeškrtnutou megafonní ikonku.

Nastavila jsem si pravidlo nenahrazovat křik stejně negativními alternativami, jako jsou např. hrozby.

Rozhodla jsem se začít nikoliv v pondělí, ale ve čtvrtek, abych vyloučila nebezpečí nekonečného odkladu.

1. Den

Všechno probíhalo hladce. Byla jsem nadšená příchodem změn, s radostí jsem sledovala mé chování a za celou dobu jsem nezvýšila svůj hlas. Ale jak jsem mohla očekávat, všechno nebylo tak jednoduché.

2. Den

Michael si všiml připomenutí na mé ruce a zeptal se, jestli by mohl mít také jedno. „Pro mě, abych tě netahal za uši,“ řekl. Jedno jsem mu nakreslila. Když syn bojoval, aby netahal svého otce za uši v noci, začal plakat a třel si ruku: „Proč jsem s tím souhlasil? Proč jsem s tím přišel? Proč jsem do toho šel? „Poslouchala jsem tyto vykřiky, když jsem se snažila zůstat klidná, a pokládala jsem si stejné otázky.

3. a 4. Den

Systém hodnocení mého chování pro nás nefungoval. Zjevně je to určeno pro starší děti. Michael se ani nesnažil porozumět podstatě hodnocení, jen se mu líbilo, že může lepit samolepky.

5. Den

Nastaly obtíže. Michael si začal dovolovat mnohem víc bezduchého kňučení. Musela jsem zavést nové pravidlo: „Budu pokračovat v potlačování křiku, když budeš se mnou držet krok a upustíš od toho kňučení.“ Fungovalo to. Začal se učit, jak klidně říkat své požadavky a stížnosti, které měl ve zvyku sdělovat tuhým, pisklavým a nešťastným tónem. Byl najednou také více vnímavý k požadavkům, které prezentoval klidným postojem (například sesbírání hraček po tom, co mu to bylo pouze jednou přikázáno, aby tak učinil).

6. Den

Michael mě začal škádlit. Udělal nepořádek a okamžitě mi začal počítat do 10. Ze začátku to bylo legrační, ale pak mě to začalo dráždit. Požádala jsem ho, aby to znovu nedělal. Poslechl. Ale z nějakého důvodu jsem přestala používat tuto metodu.

7. Den

7. dne jsem si všimla, že v našem životě je mnohem méně hněvu, křiku a kvílení. Pokaždé, když jsem zvedla svůj hlas, hlasitě jsem vyslovovala jeho jméno. Brzy to bylo nahrazeno tleskem.

8. Den

První vážný problém nastal v tento den. Michael přinesl domácí úkoly. Seděla jsem s ním připravená být hodná matka, která zůstane klidná, ale nakonec jsem byla psychicky nevyvážená dáma s třesoucíma se rukama. Co mohu říci, dětské učebnice nejsou pro slabé srdce!

9. Den

Ten den jsem cítila lítost, což vedlo k tomu, že jsem zůstala dlouho vzhůru. 9. den jsem se tak probudila nesvá, díky čemuž bylo obtížnější chovat se mile.

10. Den

Tento den byl začátkem dnů bez výkřiku! Dokonce i můj manžel, který byl příliš zaneprázdněn, aby sledoval, co se děje, řekl, že změny chování našeho dítěte jsou viditelné pouhým okem.

11. Den

Můj syn se naučil vést dialog (neochotně) a začal souhlasit s kompromisy. Také se pokoušel žádat o to, co chtěl, pravidelně klást otázky jako: „Nevadí vám, když zapnu klimatizaci?“ Byla jsem ohromena jeho nebývalým nadšením.

12. Den

Pouze v tento den jsem nakonec využila rady o nahrazení křiku šeptem. Snažila jsem se Michaelovi vysvětlit, proč není v pořádku říct cizincům, že smrdí, ale hrál si přitom se svým autíčkem, aniž by mi věnoval nějakou pozornost.

V minulosti bych začal křičet, abych si získala jeho pozornost. Ale tentokrát jsem ztlumila svůj hlas na minimum a zašeptala mu do ucha. Bylo to mnohem účinnější než křik, protože se okamžitě zapojil do rozhovoru a položil několik otázek, jak komunikovat s cizími lidmi. Od té doby tyto nepříjemné situace přestaly existovat.

13. Den

U přípravy na vyhodnocení konečných výsledků jsem opět ztratila nervy. Michael odmítl jezdit na kole, přestože mě prosil měsíc, abych mu ho koupila. Bylo to tak divné a nepochopitelné, že jsem začala křičet.

Po tom, navzdory pocitu lítosti, jsem dlouho nedokázala přestat cítit hněv. Myslím, že někdy i v mateřství je životně důležité delegovat pravomoce. Jakmile ten nápad vzbudil ve mně šelmu, nechala jsem svého syna diskutovat o situaci se svým otcem a odstranila mou osobu z další diskuze.

14. Den

Zdá se, že zkušenost byla kvůli dvěma poruchám neúspěšná, ale věřím, že to byl úspěch. Alespoň jsem si dokázala objasnit některé důležité momenty pro sebe sama.

Zde je to, co jsem o sobě zjistila!

• Pokud mě naštve chování mého dítěte, je pravděpodobné, že se to stane znovu. Proto nemohu takovým momentům nevěnovat pozornost.
• Pokud musím křičet, je důležité se včas omluvit.
• Chování mého dítěte je odrazem našeho postoje k němu – jeho slova nejsou prázdná.
• Před zavedením těchto nových pravidel jsem v rozhovoru s Michaelem zvýšila svůj hlas cca 12krát. Ukázal stejnou emoční nestabilitu a asi 80 % jeho žádostí a reakcí na zákazy se změnilo ve fňukání.
• Nyní už téměř nemusím zvyšovat svůj hlas (to se děje pouze jednou za 4-5 dní). Michael se také stal mnohem klidnějším, učí se moudře reagovat na věci, které nemá rád, a kňučí asi jednou za 1-2 dny. To mi velmi vyhovuje!
• Jsem velmi ráda, že jsem konečně zavedla pravidlo, že se v našich životech nezvyšuje hlas. Učinilo to takovou změnu v naší rodině a jednoduše jsem toho nemohla dosáhnout jinými způsoby.

Už jste někdy zkusili podobné experimenty ve své rodině? Jaké nové pravidlo byste chtěli zavést do svého života? Podělte se s námi o své myšlenky a zkušenosti níže v komentářích!